Back to blue...

24. února 2012 v 22:34 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
Čas běží nějak moc rychle, asi dohání, co zmeškal, když jsme na sebe čekali...
Zmeškali jsme tvoje třetí narozeniny, Brainie... Promiň. Ale doufám, že chápeš moje nálady, a nejen je...
Ach jo.
Netuším, jestli to někdy doženeme jako ten Čas...
Počet komentářů: 1
 

Závěroročenka...

31. prosince 2011 v 23:59 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
Tudíž. To už je čtvrtá.
Zase můžu v posledních minutách roku filozofovat nad tím, co mi přinesl tenhle rok a čím mě obohatil...
Líbání s neznámým mezi kabáty plesajících, mrzí mě to, ale já si opravdu nepamatuju jeho jméno. Zajímalo by mě, našel svou károvanou bundu? Nedozvím se, možná ještě někdy potkáme se... Nevím, bylo by to fajn?
A pak je tu Napříč. Ten naplnil mi rok novým poznáním a vzrušením z blížící se uzávěrky. Uvidíme, jak si povede příští rok.
Poznala jsem, že i jaro má něco do sebe. Lze vidět daleko před sebe.
Potkala jsem Anet, bude z ní úžasná mladá dáma. A pozorovaly jsme mraky stoupající z jáderné elektrárny... Zápek.
A můj letní pokoj? Spala jsem tam jen jednu noc. Ani jednu skicu nepřinesl mi ateliér tenhle rok.
A pak ty zvláštní sny... Ačkoliv, konečně mám je s kým řešit.
Zase Napříč, nějak se mi zápisník plní slovy PROBoha! Víme proč. Byla jsem často ... opilá?
A pak to příšerné slovo: Kustomizace !!! WTF?!
ÓÓÓ Béééčov! Třikrát pobyt tam a pokaždé něco jiného. I když dvakrát za stejným účelem. Poprvé to bylo ... popravdě dost na hovno to skončilo. Ale potřetí?
Praktikujíc ve dvojici pomalé pohyby dlaní, ještě než jsme se k tempu dostali.
Tense & Tension.
Následují nulojedničkové rozhovory do raních hodin. Procházky kolem motocrossu. Více jak hodinové zastávky propletení.
Díky Bečove, opravdu jsi mě obohatil.
Abych nezapoměla - další věc - I'm INTJ!
Bůh ví, kde právě jsem.
On to ví.
Já jen vím, že už asi nejsem ta stejná BrainStew1307ová.
Happy New Year Guys.
Počet komentářů: 1

po měsících.

4. prosince 2011 v 23:47 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
Můj život se td opravdu vyvíjí jiným směrem. Chybíš mi BrainStew1307. Letos ale zapracuju na závěroročence!
Přidat komentář

nothing in velvet.

25. dubna 2011 v 18:10 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
Přemýšlím. Minulý rok jsem si k velikonocům nadělila hezký článek. Teď mám problém sem napsat jediný řádek, možná je to tím, že momentálně si lebedím jinde - na stránkách nebo ve virtuální realitě. Možná tu na tom zase začnu pracovat. Výbuch.
Pořád si povídám s Girou, asi mě to neopustí, ten její hořlavý hlas. Musím zase oživit po zimě zchátralý ateliér. A pustit se do natírání oken. Tužky vpřed!
Přidat komentář

roč je ten nadpis povinnej?

1. března 2011 v 16:07 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
a běžte se bodnout všichni..
Přidat komentář

Hear it on the radio.

9. února 2011 v 20:57 | BrainStew1307(Mišík) |  Moje drby, žblepty a připomínky...
Byla jsem tři dni mimo město, myslím Aš, byla jsem ve městě, v největším v téhle republice. Zažila jsem tři dni nabyté: jízdy v metru - až mi z toho "dveře se zavírají" třeštila hlava, odřené paty - za ty si ale můžu sama, několik ročních období, výborná hudba od All tomorows party, vizuální umění, interaktivní hry, káva, ONA.
O dalším dění vás nechám fantazírovat.
Potřebovala bych si promluvit s Girou, ona mě neslyší, je virtuální (je) realitou, je keramikou, kresbou v mém sketchbooku, iluzí v mé hlavě. Přesto se obdivuju.
Chce to švihlou chůzi (Stejně už jí mám - It's just a jump to the left. Than a step to the right. With your hand on your hips your knees in tight. But it's a pelvic trust that drives you insane! Let's do The Time Warp again!!). Vhodná hudba na to:

nebo zkuste tu originální (google works!).
Počet komentářů: 1

Prší a svítí měsíc... 10. díl

27. ledna 2011 v 21:35 | BrainStew1307(Mišík) |  Prší a svítí měsíc...
Ocitla se v prazvláštní místnosti, nevypadala jako ředitelna. Nebyla zde žádná knihovna, pracovní stůl či osvětlení. Každá zeď oplývala aspoň třemi okny a po celé místnosti byly rozvěšeny závěsy. Byl zde jediný kus nábytku - židle otočená směrem k oknu - a na něm seděl Laurence Dux.
"Pane řediteli?" špitl Felix, "jdu oznámit šťastný příchod slečny Caligové."
"Ach Felixi," vzdychl ředitel a vzápětí se otočil k příchozím, "mám dojem, že máte trošku zpoždění."
"Ano pane, cestou se vyskytla menší komplikace, ale nebylo to nic závažného."
Po posledních z Felixových slov se Violet uchichtla.
'Vůbec to nebylo závažné, jen jsme se sem vůbec nemuseli dostat..' myslela si.
"Něco k smíchu, slečno?" otázal se ředitel.
"Ne nic, emm-"
"Říkejte mi 'pane řediteli' nebo 'pane', stejně tu nikdo neakceptuje mojí žádost říkat mi jménem..." řekl trošku vyčítavým tónem.
Violet se usmála, že zvládla část rozhovoru, byla zvědavá, co se stane teď.
"Měl bych vás nechat jít, ale vidím, že máte něco na srdci. Felixi mohl by si nás nechat chvíli o samotě?"
"Jistě, pane," odvětil Felix. A obracel se k odchodu, když už byl u dveří zavolal na něj Laurence:
"A ještě něco než odejdete, zapamatujte si, že je lepší dávat pozor kam si dáváte důležité věci."
"Och, dobře, děkuji," opověděl trošku rozpačitě. "Ten ví snad všechno!" zamumlal Felix až za dveřmi.
Violet seděla v "ředitelně", ani nevěděla, kde se mezi těmi všemi závěsy vzala další židle. Seděla a dumala, jak mohl Laurence vědět, že mu chce něco sdělit, je snad tak průhledná?
"Tak, co jste mi chtěla říci?" vytáhl jí z přemýšlení Laurence.
Usmála se a začala: "Víte, pane řediteli, chtěla jsem vám předat vzkaz od babičky." Pozastavila se, jelikož chtěla vědět, jak se Laurence zatváří, a měl pořád stejný výraz - Výrazné modro zeleno jantarové oči stále hleděly do těch Violetiných a žádný sval na jeho obličeji s ani nepohnul.
"Víte, když jsem hledala klíč od babiččiny truhly, našla jsem spolu s ním i krátký dopis."
Zkontrolovala znovu jeho výraz, tentokrát přikývnul. "Jeho součástí byl i vzkaz pro vás, babička si přála, abych vám vzkázala, cituji: 'Hvězdička už dosáhla nebes."
Stále jí hleděl zpříma do očí. "Jsi si jistá, že víc v tom vzkazu nebylo?"
"Ani o písmenko více, pane řediteli."
"Dobře, děkuji já už si s tím nějak poradím," vzdechl ředitel. "Myslím, že je čas ti někoho představit."
Laurence zašeptal pár slov, kterým nerozuměla, do závěsů a za okamžik zpoza nich vyšla drobná dívka s nápadně kulatým obličejem.
"Toto je Nona Mite," představil dívku ředitel, ona se na pozdrav usmála a zamávala, Vio jí to oplatila. "Ukáže Vám jak to tady chodí a bude Vaše spolubydlící na koleji minimálně v tomto ročníku."
Violet si ji blíže prohlédla.
Dívaly se na ni dvě upřímné modré oči, které měly jemný mandlový tvar, nad nimi úzké obočí. Měla plochý nos a plné rty. Uši jí zakrývaly husté rovné obsidiánové vlasy zkrocené čelenkou v barevné kombinaci modrých a černých trojúhelníků.
Na krku jí visel přívěsek s čistě modrým kamenem a na pravé ruce měla dost zvláštní náramek upletený z bavlnek různých odstínů modré. Do nich byl vpleten modrý kámen, dva kamínky jako přívěšky.
Měla černé šaty se špičatými rukávy, ty byly krátké akorát pod ramena. Véčkový výstřih lemoval stejný vzor jako na čelence. Jejich délka dosahovala těsně k jejím lýtkům a sukni pod jejími prsy stahoval bílý korzet do pasu.
"Takže, slečno Caligová, doufám, že si budete rozumět. Už vás nebudu zdržovat, máte spoustu vyřizování a já také." Rozloučil se s nimi ředitel.
"Nashledanou, pane řediteli," pípla Violet a hned po ní se svým přívětivým hlasem s Laurencem rozloučila i Nona.
Za dveřmi té podivné místnosti se Violet zeptala Nony, co že spolu budou vyřizovat.
"Nejdůležitější je teď najít Felixe, jelikož má u sebe všechny tvoje věci, pokud se nepletu," odpověděla jí.
Violet přikývla.
"Potom," pokračovala Nona, " ti musím ukázat. kde je náš pokoj, provést tě po škole, nejmíň po tomhle ostrově, vysvětlit ti všechny věci, které my považujeme za banálnosti, a pro tebe jsou naprosto neznámé, kdyby si něco nechápala stačí se zeptat, občas zapomínám, že ve tvém světě je hodně věcí jinak."
"A jakou dobu mám na to abych to vstřebala, než se zapojím?"
"Máme na to tři fogli, ale dali mi volno z vyučování takže jsem ti plně k dispozici."
"Tři co?" vykulila na ni Vio oči.
"Tři Fogli, to asi něco jako deset dní na Zemi."
"Na Zemi.. Ale Felix říkal, že jsme pořád na Zemi."
"To je sice pravda, Ale nějakým divným jevem tu běží čas naprosto jinak, až si vybalíš a vyřešíme uniformu, tak ti to vysvětlím, jen mi to připomeň, ano?"
Co jiného měla Violet dělat něž s ní souhlasit, vrátit se už nemohla. "Ale jak najdeme Felixe?"
"Je dole v hale. Pojď, dnes bude ještě dlouhý den."
Violetin přívěsek...
Přidat komentář

Kam dál