30. ledna 2010 v 22:19 | BrainStew1307(Mišík)
|
Prší a svítí měsíc...
Celá vzrušená se rozběhla do podkroví. Stejně jako baseballový hráč při homerunu se svezla k truhle a při tom si o prkna odřela bok kolena, na tom teď ale nezáleželo. Všechny odpovědi na její otázky ležely v té truhle s vyřezanou mořskou hvězdou.
Jedním pohybem strhla z klíčku červenou mašli a odhodila ji někam do éteru. Koukla se do klíčové dírky, zamračila se. "Teď se ukáže, jestli objevím Ameriku nebo další kus Evropy," vyřkla ta slova jako zaklínadlo a zasunula klíček do klíčové dírky, otočila a... nic se nedělo, žádné cvaknutí zámku, nic.
Vzdychla si, ten klíček asi nebyl od truhly, když tam seděl bezvadně. Vzápětí ale zaslechla tiché cvrlikání, jakoby se v truhle spouštěl tajný mechanismus. Celá tahle 'přehlídka' trvající asi pět vteřin byla ukončena tichým cinknutím, které ji docela pobavilo.
Najednou jí zachvátilo napětí, konečně objeví tajemství prastaré truhly. Musela se pořádně nadechnout, cítila jak ji něco přímo nutilo otevřít truhlu. Uposlechla volání srdce, pevně stiskla víko a nadzvedla ho. Bylo lehoučké jako pírko, takže otevření truhly nebylo velkou námahou.
Letmo zhlédla obsah truhly. Leželo tam několik obrazů, z toho asi dva v mohutných rámech, několik knih v kožené vazbě, vyřezávaná šperkovnice, deset balíčků pečlivě zabalených v novinovém papíře.
Asi babiččin čajový servis, vzpomněla si.
Na všech věcech byla tenká vrstvička prachu. Vytáhla z truhly jednu z těch knih, prsty jí přejela po hřbetu, vykoukl na ni název Opertus scientia. Byl vyražen zlatými písmeny do zdobené zelené kůže. Otevřela ji, ale byla psána jazykem, kterému nerozuměla, a co bylo ještě zvláštnější, většina stránek byla nepotištěna. S nezájmem knihu zavřela a vrátila do truhly.
Sáhla po babiččině šperkovnici, byla opravdu hezká. S vyřezanými vlnkami a jachtou. Zasmála se nad vzpomínkou, jak jí babička vyprávěla, že s tou plachetnicí jednou objede celý svět.
Otevřela malou petlici a odklopila víčko. Překvapilo ji, co uviděla. Babička měla vždy ve šperkovnici své achátové náušnice a stříbrné náramky, ale teď tam bylo něco, co v životě u babičky neviděla. Oválný přívěšek na kožené šňůrce, měl oválný tvar tepaný zřejmě z platiny, byl plochý, jemný, s malými drážkami. Uprostřed oválu se stkvěl nádherný modrý kámen. Nevěděla, jaký je to kámen, byl úplně jiný než jaké znala, výjimečný. Připnula si ho na krk, zavřela šperkovnici a uložila ji zase tam, odkud ji vzala.
Vytáhla sešit v černých deskách, asi babiččin zápisník. Dojem se jí potvrdil hned, jak ho otevřela. Spatřila několik veršů zřejmě promazaných a vyškrtaných, psaných babiččiným rukopisem. Na okraji bylo drobně, cizím písmem dopsáno Děkuji za půjčení. Aimée. Přemýšlela jestli Aimée byla babiččina příbuzná, tedy i její, nebo jen přítelkyně, ale pokud ona věděla, nikdy o žádné Aimée neslyšela.
Přejela očima k jednomu z veršů, babička k němu připsala: 'Můj první.' pro efekt ho přečetla nahlas. "Via ad lunae ac summ aquae aperit!"
Zde hledá